Toto krátké a lehké soužení působí přenesmírnou váhu věčné slávy. (2 Kor 4,17)
Proč člověk dobrovolně podstupuje utrpení? Proč by se někdo jako já – nesportovec, který nikdy neprobděl celých 24 hodin – vydal v lednu na noční čtyřicetikilometrové putování za Pannou Marií? Uspokojivou odpověď nedokážu najít doteď.
Pokaždé, když jsem otevřela Bibli na pasáži popisující Krista jako toho, který tiší naše strasti a utírá všechny slzy (Zj 21,4), nemělo to pro mě přílišný význam. A proč taky? Těch několik nesnází, kterými jsem si musela v životě projít, bylo naprosto nesrovnatelných s tím, co zažíval například Jób či Jeremiáš. Právě proto bych nejraději napsala článek o tom, jak jsem došla k velkému prozření – že utrpení nás přibližuje ke Kristu a že i na této pouti to byla jediná věc, o kterou jsem se mohla skutečně opřít. Bohužel jen málo věcí by bylo dále od pravdy. V poslední desítce zbývajících kilometrů, s promočenými botami a neúprosně útočícím severákem, jsem upírala pohled na snad nikdy nekončící prázdnou silnici a má chuť pomodlit se i ten nejhůře odbytý otčenáš byla ta tam. Jediné, na co jsem se zmohla, byly pseudo-mučednické teatrální povzdechy a nepříjemný pocit trapnosti nad vlastní slabostí a neodolností. Kde byl Bůh v tuto chvíli?
S odstupem už popravdě ani nevím, co přesně jsem si pod tou vysněnou Boží pomocí představovala. Možná to, že mě zázračně přestanou bolet nohy a že se moje zoufalá nálada náhle změní v bujarý optimismus? I když bych možná něco takového v dané chvíli ocenila ze všeho nejvíce, jsem nakonec ráda, že se mi to nevyplnilo; přinejmenším to byl dobrý podnět ke zpětnému přemítání o všech těch ostatních věcech, ve kterých jsem Boží působení nejprve neviděla – ve starostlivosti a láskyplnosti lidí, kteří tu cestu šlapali se mnou, v půjčování bund, nabízení energetických tyčinek a neustálém povzbuzování. A snad i to, že nás na konci nečekala žádná zasloužená odměna, žádná vynikající večeře nebo teplá postel, mělo svůj důvod.
Kdyby nic jiného, alespoň tato pouť rozbila můj falešný dojem, že člověk za své úsilí dostane od Boha jistojistě něco na oplátku. Ty pro mě půjdeš čtyřicet kilometrů a já ti za to věnuji exkluzivní duchovní zážitek – nic takového. Nakonec, proč by to tak vlastně být mělo? Byla by pak naše oběť opravdovou obětí, kdybychom měli jistotu odměny?
Eliška Čížková