Doba vánoční sice ještě chvíli potrvá, ale to, čemu se říká „svátky“, už je za námi. Zvonky štěstí dozvonily, už opět zvoní zvonky ve školách a v továrnách se rozběhly stroje. Vrátil se všední den. Můžeme už bilancovat. Co Vánoce? Jaké byly? Možná se navzdory pečlivým přípravám moc nepovedly, ob-zvlášť pokud rodina není usmířená anebo pokud kolem žádná rodina není. Možná se povedly a zas přinesly svou každoroční dávku rodinné pohody a kostelního zázračna. Možná jsme si i naplno užili všech předvánočních, vánočních, povánočních, předsilvestrovských, silvestrovských a posilvestrovských oslav. Možná bylo mnoho jídla, zpěvu a smíchu a nebyly smutky a nebyly hádky, a přece… přece teď přichází únava ze slavení. Dostaví se cosi jako syndrom splněného přání: dopadá v podobě smutku na děti, které dostaly vše, co chtěly, dopadá na dospělé, kteří mají všeho dost, ale dál jim cosi chybí.
Nikdy se syndromu splněného přání nedaří tak dobře jako o svátcích, kdy je všech pozemských dober až příliš, takže další slavení by vedlo jen k rozmrzelosti a člověk téměř až vítá všed-ní den se svou pravidelností a dřinou. Ani ty nejpovedenější Vánoce nemohou v podmínkách tohoto světa trvat tak, aby pořád působily radost. Po každém splněném přání v srdci zů-stane touha ještě po čemsi jiném, co neumíme pojmenovat. Touha, která je ukazatelkou k nebi.
Jenomže pokud je naše sváteční slavení předchutí nebe, jak je možné, že v tom skutečném nebi se člověk – obrazně řečeno – chlebíčků nikdy nepřejí, že radost nebude střídána rozmrze-lostí? Co bude jinak? My budeme jinak. Budeme více k Boží podobě, než jsme dnes. Naše radost bude radostí bytosti, která od Boha všechno přijímá a všechno Bohu dává.
Na svou únavu ze slavení, setkávání, jídla, pití, zábavy a smíchu mohu odpovědět třeba tím, že všeho přidám, nebo tím, že začnu vnitřní vyprahlost sytit něčím ještě silnějším. To je cesta narkomana, který musí stále zvyšovat dávky drogy, aby znovu cítil počáteční euforii – a nakonec už jen proto, aby mu prostě nebylo mizerně. Výsledkem je nakonec vždy jen smutek.
Skutečnou cestu do radosti pro nás však kdysi prošlapali mniši, je to cesta odevzdanosti a askeze. Kdo po ní jde, ten nesytí své stále širší a stále mělčí touhy pomocí stále agresivněj-ších požitků, ale střeží si svou nejhlubší touhu pro Boha. Chrá-ní si ji především tím, že v životě zachovává řád, jistou pravi-delnost modlitby, studia a práce, a také tím, že přijímá všechno dobré i zlé jako dar z Božích rukou.
Kéž se na nás v novém roce vyplní všechna Pánova přání!
P. Štěpán Smolen