Takový byl výrok velekněze, když Ježíš na jeho výzvu a zapřísahání vyznal, že je Mesiáš, Spasitel a Syn Boží. „Rouhal se, nač ještě potřebujete svědky.“ (Mat 26,65). Židovský „církevní průmysl“ vytvořil dokonalý náboženský, ekonomický a bezpečnostní systém pro ovládání svých věřících a částečně i celé společnosti a současně pro zajištění a udržení svých čelních pozic, úřadů a vážnosti. Jeho nejvyšší představitelé mohli s plnou svou právní autoritou a soudní odpovědností (s nimiž defacto zastupovali Hospodina ve svém národě) prohlásit o někom, koho plně neznají, zda je či není Bohem. „Zástupce Boha na zemi“ tedy prohlašuje o Bohočlověku – Bohu, že není Bohem. Bylo by to komické, kdyby to nebylo tak tragické. Stvořený člověk se vzbouřil proti svému Tvůrci. Moc a postavení vždycky korumpují, a tak velekněží nechtěli vidět pravdu o člověku, která se jim nehodila, která je ohrožovala, protože jim říkal hodně „ošklivé“ věci. Jako třeba, že „Milosrdenství chci, a ne oběti“ či „Boží chrám není místem pro byznys“. Ani síla Ježíšovy osobnosti, jeho divy a zázraky, vzkříšení Lazara nepohnuly zatvrzenou myslí náboženských vůdců národa k myšlence, zda onen Ježíš nemůže být i někým více než jen obyčejným člověkem.
Nejen lidská státní zřízení, ale i církve vždy byly v nebezpečí zneužití moci. Je častokrát lákavé prohlásit o někom, že se „rouhá“, „špatně věří“, má mylný názor, odlišné chápání a pojetí své životní praxe, špatné zvyklosti či formy uctívání Boha. Moc je velká zodpovědnost a pokušení ke zneužití moci není lehké odolat. Zvláště pokud s někým nejsme jedna krevní skupina, pokud máme na nějaké věci odlišné názory. Mnohokrát se nejednalo a nejedná o skutečné hereze, zbloudění ve víře, hlásání bludů. Není dobré závidět komukoli jeho moc, protože s ní je spojena velká odpovědnost a břímě nelehkého rozhodování v těžkých situacích. Upalování na hranicích, vyhnanství na poušť, klatby, doživotní vězení, zbavení úřadů a záhadných odvolání, zákazy činnosti, vynucená prohlášení jsou nám toho dodnes bohužel a k lítosti všech upřímně věřících důkazem.
I my sami jsme občas v pokušení označit někoho, buď veřejně, nebo aspoň ve své mysli, za člověka, který svými slovy nebo svým životem neodpovídá našim představám o ideálu. A nemusí to být rozhodně někdo, kdo žije nemravně a páchá zlo. Síla našeho lidského ega může někdy překročit všechny myslitelné meze a člověk tak své ego postaví i nad samotného Boha.
Nejen lidská státní zřízení, ale i církve vždy byly v nebezpečí zneužití moci. Je častokrát lákavé prohlásit o někom, že se „rouhá“, „špatně věří“, má mylný názor, odlišné chápání a pojetí své životní praxe, špatné zvyklosti či formy uctívání Boha. Moc je velká zodpovědnost a pokušení ke zneužití moci není lehké odolat. Zvláště pokud s někým nejsme jedna krevní skupina, pokud máme na nějaké věci odlišné názory. Mnohokrát se nejednalo a nejedná o skutečné hereze, zbloudění ve víře, hlásání bludů. Není dobré závidět komukoli jeho moc, protože s ní je spojena velká odpovědnost a břímě nelehkého rozhodování v těžkých situacích. Upalování na hranicích, vyhnanství na poušť, klatby, doživotní vězení, zbavení úřadů a záhadných odvolání, zákazy činnosti, vynucená prohlášení jsou nám toho dodnes bohužel a k lítosti všech upřímně věřících důkazem.
I my sami jsme občas v pokušení označit někoho, buď veřejně, nebo aspoň ve své mysli, za člověka, který svými slovy nebo svým životem neodpovídá našim představám o ideálu. A nemusí to být rozhodně někdo, kdo žije nemravně a páchá zlo. Síla našeho lidského ega může někdy překročit všechny myslitelné meze a člověk tak své ego postaví i nad samotného Boha.
Jan Suchánek