Není to ani čtrnáct dní. Zmateně jsem se toulal ulicemi města Villefranche-sur-Saone a přemítal, kudy k Arsu. Mapu jsem neměl, chytrý telefon taky ne a na domorodce se mi koktat nechtělo. Chodil jsem tedy sem a tam, dokud mě nezastavilo halekání dvou motorkářů v důchodu. Hověli si na lavičce, zahlédli kolárek a patrně považovali za patřičné pozdravit. Prohodili jsme pár slov a pak jsem se zeptal, kde najít ten Ars. „Musíte furt rovně,“ řekl muž zároveň plešatý a dlouhovlasý. „Tak to vám pěkně děkuju,“ řekl jsem zas já, ale dle rady pak šel hustou zástavbou, přes křižovatky a kruhové objezdy, rovně stále dál, a na základě té nejstručnější z instrukcí po deseti kilometrech dorazil k cíli. O půl hodiny později už jsem stál u oltáře s ostatky sv. Jana Marie Vianneye, patrona farářů celého světa, a děkoval Hospodinu i za ty dva divné anděly.

Do knihy, kam lze zapsat libovolného kněze, za nějž je pak každý první čtvrtek v měsíci sloužena mše svatá, jsem naškrábal jména dosavadních jabloneckých páterů. Modlil jsem se však i za požehnání pro zítřky. Naši farnost totiž čeká epocha personální podvýživy, jejíž konec je v nedohlednu. Není to tak dávno, co Jablonec míval vedle faráře také kaplana a k tomu snad i patero dalších pracovníků placených ze státní kasy. V porestituční realitě je však tolikero asistentů nezaplatitelných, a pokud jde o kaplany, ty není odkud brát. Jsem-li ve svých téměř čtyřiceti (tuším) třetím nejmladším členem našeho stohlavého diecézního kléru, pak si lze spočítat, že počet pastýřů ve farnostech v dohledné době nebude houstnout.

Žeň je stále hojná – stačí se podívat do přítomného čísla Farního listu – ale ženců nemnoho. Ptal jsem se tedy u hrobu svatého Jana, jenž kdysi vykřesal z vlažné vesničky středisko duchovního života, co si počít, když práce je (chvála Bohu!) stále víc a zaplatitelných pracovníků stále méně.

A po pěti dnech v Arsu se ve mně ustálilo dvojí:

1) Čím více práce, tím více modlitby. Je to divná matematika, ale funguje. Jen přímá úměra, nikoliv nepřímá, zde může zachránit (nejen) kněžskou duši. Proto bude nyní součástí pravidelného života farnosti dvakrát denně hodina adorace.

2) Farní rodina nebude prospívat, pokud v ní bude devadesát procent práce dělat deset procent farníků. Pokud ve farnosti něco přijímáš (nejpravděpodobněji, samozřejmě, Krista), co jí na znamení vděčnosti dáváš? Jak za ni přijímáš zodpovědnost? Jak se podílíš na jejím životě?

Tam ve Francii ve mně pomalu vzlínala naděje, že skrze klanění se Kristu a skrze společenství ve vzájemné službě je dávný arský zázrak přenosný i do současných severních Čech.