Milá Květo, proč jsi vůbec začala chodit do vězení pomáhat odsouzeným?
Nikdy bych si nepomyslela, že někdy překročím práh vězení, ale přišlo to v době, kdy jsem dodělala teologickou fakultu a dělala tajemnici na Městském úřadu v Rychnově. Tehdy k nám přicházeli první lidé z vězení. Jednak přes pracovní úřad do pracovní čety a za druhé jako naši občané, kteří přišli z vězení a něco potřebovali. Tam jsem si vlastně uvědomila, že s těmi lidmi by bylo potřeba pracovat už ve vězení, aby ten přechod nebyl tak náhlý.
Ale ve vězení sedí samí lotři. Myslíš, že má smysl s nimi pracovat?
Já jsem vždycky zastávala názor, že i kdyby díky tomu jeden člověk nespáchal jeden trestný čin, tak to smysl má.
Jakým způsobem se dá třeba s vrahem mluvit, aby se obrátil a přestal páchat zločiny?
Cílem kaplana není, aby se člověk obrátil, ale já jsem to vždycky brala tak, že jsem takový Šimon z Kyrény, která má pomoct nést tomu člověku kříž, i když je to kříž, který si částečně zavinil sám. Můžeme často vidět, že na tom kříži má podíl i rodina toho člověka. Mnoho z nich mělo velmi neutěšené dětství. Takže prvotní je vždycky soucítit s člověkem v jeho momentální situaci a sledovat, jestli je otevřený pro duchovní cestu. Pokud ano, tak pokračujeme společně krok za krokem dál. Pokud je to někdo, kdo byl třeba pokřtěný, tak jsem se snažila, aby se aspoň ve vězení vrátil ke svátostnému životu. Myslím si, že i kdyby to byly jen dva nebo tři roky a pak už nepraktikoval a někde se zase ztratil, tak to má obrovskou cenu.
Znáš nějaký příběh obráceného hříšníka?
Určitě jich znám mnoho, které by se daly vylovit z paměti, ale to by vydalo na knihu.
Tak aspoň jeden ukázkový příběh se šťastným koncem?
Také jich je několik. Jsou lidé, kteří se mi ozývají a dneska už jsme přátelé. V současné době je hodně aktuální válka na Ukrajině a já mám bývalé klienty Ukrajince, kteří byli u nás ve vězení zhruba před deseti lety. Jeden z nich byl za mnou předloni na návštěvě pochlubit se, jak dobře žije. Vždycky je to veliké potěšení, když se člověk dozví, že se něčí život narovnal. A někdy, když vidím ten spáchaný čin, tak si říkám, že se to nikdy nemůže srovnat. Ale když se tak stane, je to velká posila i pro mě a všechny věřící, že všechno to rozbité může Pán Bůh, když ten člověk jde s ním, narovnat a proměnit v dobro.
Když vyjde z vězení napravený hříšník a jde do kostela, jak se k němu mají lidé chovat? Mají mu důvěřovat, nebo naopak zůstat ostražití?
Určitě je to o tom, že by s tím člověkem měl být v kontaktu někdo, kdo se orientuje v této problematice. Protože často se jedná o lidi, kteří mají poruchu osobnosti, nebo jsou to dokonce psychotici. Případně mají sklony k závislosti na drogách nebo na alkoholu. Když by se do toho někdo s bezmeznou důvěrou pustil a chtěl tomu člověku pomáhat, tak to taky nemusí dopadnout dobře. Na druhou stranu je potřeba, aby lidé dali tomu člověku pocit, že není vyvrhel, ale že je tam nějakým způsobem přijímán. Je ale velmi důležité, aby tam byl zkušený člověk, který pomůže udržovat správnou hranici.
Jak hodnotíš svých dvacet osm let duchovní služby ve vězení?
Já musím říct, že to pro mě bylo vždycky velkým darem, protože jsem mnoho podobenství a veršů z Písma pochopila úplně jinak do hloubky, než bych mohla jinak pochopit. Bylo pro mě velkým darem, že jsem dostala Boží milost vždy vnímat především člověka. Když jsem mluvila třeba i s doživotním vězněm, který měl za sebou opravdu těžké zločiny, tak pro tu chvíli jako by ten trestný čin zmizel a přede mnou byl jen člověk, který potřeboval pochopení a pomoc. To je velice obohacující. Musím také říci, že mi vyhovuje i to, že ve vězeňské službě je řád, protože jsem si uvědomila, že jsem člověkem řádu, a to mi bylo příjemné.
Kdyby chtěl někdo sloužit ve vězení, co by měl udělat? A je to vhodné pro každého?
Určitě to není vhodné pro každého, protože ten člověk musí cítit nějaké volání nebo Boží popud ke službě. Já sama bych nikdy neřekla, že bych chtěla jít do věznice, ale byl tam jeden rozhodný moment, kdy jsem opravdu slyšela Boží pokyn, ať jdu do této služby. Pokud by tam přišel někdo, kdo tam jde jenom ze zvědavosti, nebo si myslí, že to by to mohla být jeho povinnost, tak asi dlouho nevydrží. Stát se dobrovolníkem není jednoduchá cesta, a ještě složitější je stát se kaplanem. V první řadě musí mít doporučení církve, u nás biskupa odpovědného za kategoriální pastoraci, speciálně za vězeňství.
Byla jsi jako kaplanka ve vězení šťastná?
Ano, musím jednoznačně říct, že ano.
Děkujeme za rozhovor
(Viz také portrét Květy Jakubalové ve Farním listu 4/2022)
Foto © Mezinárodní vězeňské společenství