Blog - Úvodník Farního listu

Hrabu shnilé listí a nadávám. Proč se musím dřít? Proč si nemůžu dělat jen to, co mě baví?
A k tomu ještě ta postní doba! Jako by i bez ní nebylo to křesťanství samo o sobě tak náročné. Komu by vadily půlroční Vánoce a po nich hned Velikonoce? Půl roku cukroví a zbytek roku vajíčka a klobásky…

Není to nic jednoduchého, byť zdánlivě samozřejmého, odpustit někomu, kdo nám ublížil. Oběti válek, koncentračních táborů, kriminálů, pozůstalí příbuzní nevinně zavražděných či zabitých, oběti týrání a zneužívání všeho druhů by mohli vyprávět. Nespravedlivě odsouzení v komunistických kriminálech pochopili, že se nemohou na své žalářníky a soudce hněvat, že by tím především ublížili sami sobě. Nenávist by je totiž ničila zevnitř. Nelze ale odpouštět jménem jiných obětí, bez upřímného přiznání a prosby o odpuštění viníka. Je totiž žalostné, pokud oběť cítí z omluvy viníka jeho neupřímnost nebo vypočítavost.
Číst dál

Farář remcal, že má během vánočního oktávu jet až na druhý konec světa, do Litoměřic, aby tam byl povinně účasten zahájení jubilejního roku, jehož smysl navzdory pastýřským listům dosud nerozluštil. Remcal, ale jel. Když totiž papež a biskup zavelí, je lépe poslouchat než brblat. K cestě se povzbudil myšlenkou na úprk Svaté rodiny před Herodem do Egypta, což také nebyla výprava, na kterou by se někomu chtělo. Nakonec se to ukázalo být výtečné. Ostatně, farář měl tak nízká očekávání, že nemohl být překvapen jinak než mile.
Číst dál

Nejsem si úplně jist, zda to přímo souvisí s mou ženou, ale fakt je, že od doby, kdy jsme se vzali, se čas od času v našem bytě záhadně objeví nové dítě. Během let tato nenápadná invaze malých lidí dorostla do značných rozměrů, že jsem si jich chtě nechtě všiml i bystrý já.


Svátek Panny Marie Růžencové připadá na 7. říjen – je to současně výročí rozhodujícího vítězství spojeného křesťanského vojska roku 1571 nad Osmanskou říší v námořní bitvě u Lepanta (nedaleko západního břehu Řecka). V Církvi jej zavedl nejprve papež Pius V. jako „Svátek Panny Marie Vítězné“. Vzápětí jej papež Řehoř XIII. změnil na „Svátek Svatého Růžence“. V roce 1960 změnil papež Jan XXIII. název svátku na „Svátek Panny Marie Růžencové“.
Číst dál

Přišel jsem do Collonges, francouzské vesnice kousek od švýcarských hranic. Slunce už se sklánělo k obzoru a byl čas hledat nocleh. Nápis na dveřích kostela neoznamoval časy bohoslužeb, ale pouze vyzýval občany k bdělosti, neboť žhářské útoky se množí. Avšak – chvála Bohu – bylo otevřeno.
Číst dál

Fotografie v sobě ukrývají zvláštní moc. Obsah, který zachycují na nich, totiž často vypadá lépe než originál. Před nějakým časem jsem si tak prohlížel fotografie původního mobiliáře z našeho chrámu.
Číst dál

Nejspíš teď, drazí farníci, hledíte na nadpis a říkáte si, co je to zase za blbost. Mně pak nezbývá než vám přitakat: ano, ona zvýrazněná věta výše je (doufám!) naprostá pakárna. Jenže jak jinak vás přimět, abyste úvodník četli, zvláště tentokrát, kdy je důležitý? Pokud by titulek hlásal: Pán Ježíš nás miluje, obávám se, že by se počet čtenářů smrskl na třetinu.
Číst dál


„Ach ne, zas ten hadr!“ zděsím se v předsíni kostela. A právem – fialová plachta opět po roce zakrývá oltářní kříž se vzkříšeným Pánem.
Číst dál

Toto krátké a lehké soužení působí přenesmírnou váhu věčné slávy. (2 Kor 4,17)
Proč člověk dobrovolně podstupuje utrpení? Proč by se někdo jako já – nesportovec, který nikdy neprobděl celých 24 hodin – vydal v lednu na noční čtyřicetikilometrové putování za Pannou Marií? Uspokojivou odpověď nedokážu najít doteď.

Doba vánoční sice ještě chvíli potrvá, ale to, čemu se říká „svátky“, už je za námi. Zvonky štěstí dozvonily, už opět zvoní zvonky ve školách a v továrnách se rozběhly stroje. Vrátil se všední den. Můžeme už bilancovat. Co Vánoce? Jaké byly?
Číst dál

Druhým rokem mám tu čest být členem jablonecké farnosti. Poohlédnu-li se zpět na cestu, kterou se ubíralo mé chápání našeho farního společenství, napadá mě biblický verš Ex 19,6. Zde Bůh nazývá tehdejší věřící lid svatým pronárodem, hruběji „svatou bandou“ (hebr. goj kadoš).
Číst dál

My lidé máme nepříjemný zlozvyk stavět do centra dění sebe. Je to vcelku pochopitelné a mnozí se nad tím ani nepozastaví. Vychází to koneckonců z přirozenosti člověka, jehož hlavním úkolem bylo přežít a případně zajistit, aby jeho rod přežil i po něm.
Číst dál