Dušičky jsou časem, kdy s láskou vzpomínáme na ty, kteří už nejsou mezi námi. Jsou ale také příležitostí zastavit se, otevřít své srdce a přemýšlet o vztazích, které jsme prožili, o slovech, která zazněla, i o těch, která zůstala nevyslovena.
Někdy v sobě nosíme bolest, smutek, výčitky nebo nevyřčenou omluvu. Někdy bychom chtěli někomu říct „promiň“, jindy toužíme vyslovit „odpouštím ti“. A někdy bychom si jen přáli ještě jednou promluvit s někým, koho jsme milovali a kdo nám tolik chybí.
Můžete napsat dopis svému blízkému, který už není mezi námi. Můžete v něm vyslovit to, co zůstalo nevyřčeno, požádat o odpuštění, odpustit, poděkovat nebo se prostě svěřit se vším, co nosíte v srdci. Dopis můžete nechat v zapečetěné krabici s nápisem " Toužím Ti říct…"
Zapečetěnou krabici s dopisy položíme pod kříž, do místa, kde můžeme své trápení, touhu po smíření i prosby o odpuštění odevzdat Bohu. Budeme se modlit za ty, kterým jsou dopisy určeny, i za ty, kdo je píší. Za živé i zemřelé, za zraněná srdce, za pokoj v duši a za vztahy, které potřebují uzdravení.
Za týden dopisy svěříme Bohu a venku je spálíme.
Odpuštění neznamená zapomenout na bolest. Znamená dovolit svému srdci, aby se postupně osvobozovalo od toho, co ho tíží. A smíření někdy začíná právě tím, že se odvážíme napsat první slovo.
Přijďte rozsvítit svíčku, vzpomenout na své blízké a svěřit Bohu to, co nosíte ve svém srdci. Protože i když některá slova přicházejí pozdě, v modlitbě pro ně stále zůstává místo.
