V hlavě mi i po asi deseti letech utkvělo podobenství nedávno zemřelého papeže Benedikta XVI., civilním jménem Josefa Ratzingera, k jeho knize „Úvod do křesťanství“. V jedné obci se odehrávalo cirkusové představení a všichni lidé byli tehdy přítomni v cirkusovém stanu. Cirkusový klaun, který měl přestávku před svým vystoupením, zpozoroval, že v obci vypukl požár. Klaun běžel shánět pomoc do sousední blízké obce. Obyvatelé té obce, když viděli onoho klauna, v klaunském oblečení, jak žádá o pomoc, považovali jeho volání jen za jeho další umělecké či reklamní vystoupení. Klaun zde tedy pomoc nesehnal a obec, kterou chtěl zachránit, lehla popelem.

Cíl je jasný: spása duší. Spása duší lidí celého světa, to je to, „oč se hraje“. Zejména o duše lidí, pro které „je vším tento svět“, kteří nežijí podle svého svědomí a jejich život je směrován jen na sebe, bez odpovědnosti za ostatní. (Za ty, kteří žijí podle svého svědomí, se modlíme v přímluvách na Velký pátek.) Církev, která nabízí zprostředkování této spásy, se bohužel častokrát setkává s nepochopením, netečností či odporem. „Nesrozumitelnost“ Církve vedla ke svolání Druhého vatikánského koncilu. Nesmírné je množství těch, kteří se na nás dívají. A většinou je nezajímají naše předpisy, zvyky, obřady, tradice (jakkoli promyšlené a krásné), ale dívají se na shodu námi hlásaného slova a morálky s naším vlastním životem.
 
Možná se divíme, proč nás nikdo neposlouchá (jako toho klauna), a chceme plakat nad zkažeností těch ostatních, nevěřících, Evropy a světa. Měli bychom ale nejprve vyjmout trámy utajovaných či přehlížených sexuálních a jiných zneužívání v církvi a plakat sami nad sebou. Evangelium zpravidla hlásáme svým životem právě tehdy, kdy na nějaké hlásání evangelia nemáme ani pomyšlení, např. v práci, při plnění pracovních povinností, při styku s kolegy, při zábavě, když si myslíme, že nás nikdo nevidí. Víra je nejen to, v co věříme, ale hlavně to, zda dokáže proměnit náš vlastní život. A to třeba znamená nejen nést těžkosti života, ale přijmout sama sebe a vyrovnat se se všemi svými temnými stránkami. A taky, jak se dokážeme ze své víry radovat. Jaké evangelium píšeme svým životem sami?

Podstata, to hlavní, nejdůležitější, se zpravidla nachází a dosahuje v krizových situacích, konfliktech, o samotě, kriminálech, v „bouřích na hoře Sinaj“, v divočině, na „poušti“, kdy člověk musí zvolit to, co ho přesahuje, co je věčné, pravdivé, správné, co nese ovoce. Souzeni budeme sami za sebe, nikoli za ty druhé.

Jan Suchánek