Usedám k tomu, co brzy bude úvodníkem, a v hlavě se srocují témata. Každé z nich chce ven. Každé se domáhá, aby právě ono bylo to vyvolené, které vyplní nečtenou první stranu Farního listu. Advent prosí, ať píšu o něm a volám lid ke ztišení. Vánoce si žádají pozornost hlasitěji – mám prý smolit stať o tom, jak jsou šťastné a jak veselé. Také Nový rok poskakuje a vehementně mává, ať si ho všimnu, ať shrnu vyhlídky a pobídnu k předsevzetím. Ale téměř ho neslyším, neboť se mi v mozkovně handrkují krize. Jedna přes druhou se derou na pódium a křičí: „Já jsem ta nejpalčivější, to mě si zvol!“ Ale kterou, dámy, kterou? Ekonomickou? Ekologickou? Energetickou?

Odpusťte, žádnou. Nejste dost půvabné pro úvodník. Ze všech světodějných událostí dneška je mému srdci nejdražší ta, o níž mainstreamová média hanebně pomlčela. Já ji zde však přece jen před oči všeho lidstva vyzdvihnu: ve velké spolčovně jablonecké fary byla počátkem prosince otevřena farní knihovna. Je dosud chudá, ale už ochotná asistovat při spáse světa. Odpomáhat člověku od jeho nafouklého já.

Současník se jeví sám sobě rozumnějším nežli jeho předchůdce. Domnívá se, že je zralejší, neboť už nic nikam neškrábe husím brkem, nýbrž ťuká věty do přístroje. Zaměňuje však moudrost se schopností zmocňovat se přírody technikou. Co by ho mohlo vysvobodit z narcistního zaujetí vyspělostí vlastní civilizace? Snad trocha klasického vzdělání. Snad poodstoupení od mikroskopů, teleskopů a procesorů, snad zadřepnutí do křesla s pradávnou knížkou.

Pradávná knížka se čtenáři nepoddá snadno, může ho však vyvést ze zajetí předsudků jeho epochy k předsudkům epochy jiné. Rozšíří mu obzory jako žádná ze zářících obrazovek. Ukáže mu, jak ještě jinak – a ne nutně hůř – lze být člověkem. K pradávné knížce je navíc třeba ticho, klid a pozornost. Chci-li se jí věnovat, musím se zřeknout aktivity (na níž smutně zakládáme své sebevědomí) i pasivity u displeje (k níž se člověk unavený vlastní činorodostí nakonec utíká). Chci-li se jí věnovat, potřebuji kultivovat soustředění na to, co nejsem já a co jsem sám nevykonal. Tříbím se tak pro modlitbu.

Lidé, čtěte! A když už čtete, vydávejte se na čtenářské výpravy do dávnověku – k Homérovi, Dantovi, Tolstému i Austenové. Pokud nemáte mnoho času, neplýtvejte jím na to, co je nové. Nedávné knížky jsou až příliš ochočené. Tam, kde jsou pravdivé, nakrmí vás pravdami, které jste už beztak zpola znali. Tam, kde se mýlí, tam vás jen upevní ve vašich omylech. Kdo nečte staré knihy, ten riskuje, že začne za svůj názor vydávat právě to, co na síti i na ulici právě opakují všichni.

Štěpán Smolen