DVĚ INVAZE ZE SLOVENSKA
I letos v srpnu se během městského festivalu Jablonecká Perle proměnilo Horní náměstí z parkoviště na místo setkávání. Část programu se obvykle konává i v kostele. Dosud pro mě bylo snadné oněm varhanním vstupům žehnat. Letos však organizátoři přišli s přáním uspořádat koncert slovenské šansoniérky Szidi Tobias. Skvělá zpěvačka, nepochybně, ale stejně jsem zalapal po dechu. V místě, kde se denně zpřítomňuje Kristova oběť na kříži, bych nechtěl slyšet ani Boba Dylana. Ne snad proto, že by nebyl výtečný zpěvák, ale proto, že jeho pění nemíří přímo k bohochvále, zatímco nejen bachovské varhanní hřmění, ale třeba i dětské cvrlikání songu „Kdo stvořil kuňkající žáby“ ano. Mezi pastoračními rádci však zaznívaly také mnohé hlasy toužící otevřít kostelní dveře trochu víc dokořán. I uradili jsme se, že to zkusíme, farníky pozveme a zjistíme, kde na škále od nadšení po pohoršení se pohybují naše emoce.
Napsala mi farnice, že v kostele má naše pozornost cílit k svatostánku, ne k lidské performanci. Mluvila mi z duše. Napsala také dlouho neviděná spolužačka ze ZŠ, nekatolička: „Díky, žes do kostela vpustil hudbu i jinou než přísně kostelní. Považuji to za jednu z cest, jak se otevřít lidem, kteří by jinak do kostela nepáchli, protože je to přece místo divné, cizí, a tedy nebezpečné.“ A já se zaradoval, že to ji a jejího manžela zas trochu pootevřelo věcem Božím.
Debata pokračuje. Jedni volají „Nádhera!“, druzí „Svatokrádež!“. A farář jen doufá, že rozdílnost názorů nepovede farníky k stavění barikád, ale třeba k tomu, aby spolu zašli na pivo a přátelsky se pohádali na téma „identita a otevřenost“. Katolictví je ve své šíři totiž bytostně nesektářské. Byť je postaveno na sdílení téže nauky, svátostí a morálky, přeci v něm zůstává obrovský prostor pro osobní i komunitní hledání, pro to, co není ani ve škatulce „musíš“ ani ve škatulce „nesmíš“, ale v tom složitém terénu mezi.
Slovenská šansoniérka vzbudila různorodé emoce. Dobře tak připravila cestu dalšímu slovenskému nájezdu. Od 13. do 17. října nás totiž po dvou letech zase přijedou duchovně nakopnout otcové řeckokatolíci a jejich tým. Budou farní misie. Tentokrát s tématem, které je přímo pozváním ke snášení jinakosti těch druhých: „Hle, jak je dobré a jak milé, když bratři přebývají pospolu.“ (Ž 133,1) Prosím, přiložte při přípravě ruku k dílu a především přijďte.
Štěpán Smolen
Mohlo by Vás také zajímat
Jaro roku 1893 přineslo Jablonci dvě novinky: v rámci skromné slavnosti byla otevřena nová okresní nemocnice, řadící se toho času se sto třiceti lůžky a několika pavilony mezi nejlépe vybavené v Čechách, a město obdrželo cenný import v podobě sedmi sester boromejek, příslušnic kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, které se v nově zbudované nemocnici ujaly péče o nemocné a následně zde více než padesát let sloužily.
Číst dál
Motto: „Kolem Davida se v jeskyni Adulám shromáždili všichni utlačování, všichni stíhaní věřitelem a všichni, jejichž život byl plný hořkosti“ (1Sam 22,1).
Číst dál
Zkrácená verze svědectví našich novokřtěnců.
Číst dál
Svatý František z Assisi píše ve svém Listě všem věrným křesťanům: „… jsou syny nebeského Otce, jehož díla konají, jsou také nevěstami, bratry a matkami našeho Pána Ježíše Krista..."
Číst dál
Bylo to téma na růžencové setkání u paní Jarušky Kernerové. Abych se na ně trochu připravil, dovolil jsem si v rámci vyležení rýmičky během víkendu ten luxus skoro patnáct hodin času strávit čtením článků a posloucháním videí o svatém Tomáši. Byl to krásný zážitek, duchovní lázně, všem vřele doporučuji.
Číst dál
Všechno je blbě! Venku blbá zima, člověk se blbě vyspal a musí blbě vstávat. Světoví vůdci už zblbli totálně. Energie jsou blbě drahé, topení se zdražuje. K čemu máme na střeše baráku pár blbých solárních panelů, když jsou stejně zasypané sněhem a žádná elektřina z nich neteče? Navíc meteorologové nemají ani začátkem blbého února s na kost zmrzlými Jablonečáky soucit a nepředpovídají slunečné dvacítky.
Číst dál
Milí farníci,
ve chvíli, kdy dostáváte tento úvodník do rukou, jste již nepochybně pořádně bramborově zasalátovaní, ukapření, procukření a hovíte si ve svých pohovkách, neboť se na vás snesla doba vánoční. Naproti tomu na faráře ve chvíli, kdy se s tímto úvodníkem moří, se dosud vánoční doba nesnesla. Sám právě snáší dobu adventní, a je proto nesnesitelný. Liturgií je totiž pobízen k bdění, zatímco by po brzkém ranním rorání raději spal. Každopádně doufá, že se v blízké budoucnosti máte zlatě, a věří, že tam za vámi ze svých fialových dnešků časem dorazí.
Rok je zase u konce a Vánoce se blíží. Budou to první Vánoce, které prožiji jako pokřtěná katolička.
Číst dál
Často čekáme, že Bůh udělá něco mimořádného – že zasáhne, když si nevíme rady, a stane se zázrak. Ale co když zázrak už dávno trvá? Co když tím zázrakem je samotný svět kolem nás – vzduch, který dýcháme, světlo, které se ráno probouzí, lidé, které potkáváme? Možná jsme si na to všechno příliš zvykli, a proto už nevidíme, že právě v tom je Bůh stále přítomen. Máme rádi jistoty a vysvětlení. Věříme, že všechno má svou příčinu a následek. Boha, který by „zasahoval“, si často neumíme představit – jako by tím porušoval zákony, kterým rozumíme. Jenže tím ztrácíme schopnost vidět svět jako dar – gratia. Z milosti, nikoliv nároku. Zapomínáme, že všechno, co máme, jsme dostali gratis. A když se vytratí děkování, svět se nám jeví chladný, vzdálený, bez naděje.
Prvního října slaví svátek sv. Terezka, učitelka církve. Tvrdil-li by někdo, že první část jejich autobiografických spisů Dějiny duše, popisující dětství světice, lačně pozřel na posezení během několika málo hodin, asi bych se neubránila podezření z neupřímnosti.
Číst dál