Rok je zase u konce a Vánoce se blíží. Budou to první Vánoce, které prožiji jako pokřtěná katolička.
Advent
Prosím odpusťte, ale jako katolické batole ještě úplně neumím prožívat advent jako čas ztišení a klidu.
Letos se těším na Vánoce jako malé děcko. Už teď si zpívám: Radujme se veselme se… Může to znít naivně, tady a teď, ve světě plném násilí a utrpení. Ale jde o radost v srdci a tu nám nikdo přece nevezme, i když bude hůř. S Ježíšem, který se o Vánocích stal naším bratrem, může být jenom lépe. Modlím se za to.
Vánoce
Slovo se stalo tělem a Bůh se stal člověkem. Udělal něco absolutně nečekaného. Stal se člověkem jako bezbranné novorozeně odevzdané do vůle rodičů a okolí. Myslím, že to byla ta chvíle (a ta chvíle trvá), kdy si lidi museli Boha zamilovat novým úžasným způsobem.
Stejně jako když se narodí miminko do naší rodiny, srdce nemůže zůstat chladné. Všichni jsme vděční a šťastní. Na začátku je vše jasné. Chceme děťátko zahrnout láskou. Je snadné se zamilovat do vlastního dítěte, to je v nás zakódované. A stejný kód je vepsán i děťátku. Instinktivně víme, jak to má fungovat – známe ten Boží vzorec. Jenomže čas plyne a vše se nějak komplikuje. A tak žijeme, učíme se a už to tak jasné není. A když se začneme porovnávat s ostatními, je to v háji, vzorec se rozpadá. To jsou ty chvíle, kdy je nutné si přiznat, že sami jsme maličcí a potřebujeme pomoct. A to je těžká disciplína jak ve vztahu k bližním, tak ve vztahu k Bohu. Emoce, které s tím souvisí, jsou frustrující. Člověk má strach z odmítnutí a nepochopení. Hromadí se v nás obavy, narůstá vzdor a vztek. Ale když to člověk přeci jen zvládne a překoná se, Bůh pomůže.
Někdy zapomínáme, že rodina jsme my všichni křesťané a Ježíšek je naše miminko. A také že Vánoční příběh není událost z historie, ale něco, co trvá a je aktuální v každém čase.
Dítě Ježíš potřebuje naši lásku a Jeho láska je bez výhrad. Obecně vzato Bůh naší lásku nepotřebuje… no, ano i ne. To on nám s důvěrou svěřil vlastního syna. Nemilovat ho, to by bylo, jako kdybychom se vykašlali na malé nemluvně. Aby se plně rozvinula Boží láska, musí se opětovat.
Je úžasné říct si o pomoc Otci, který nás vyslechne, nepoučuje, nehodnotí, který nás miluje takové, jací jsme. Věřím, že rád rozdává milosti, stačí poprosit.
Však nás s láskou takové stvořil, nedokonalé. Dokonale nedokonalé, abychom se vzájemně potřebovali, abychom se doplňovali a abychom se vzájemně obdivovali. Abychom jako celek byli dokonalí. Jedna církev.
Petra Květová
