V neděli 2. listopadu se v kostele Nejsvětějšího Srdce Ježíšova v Jablonci konal výjimečný Den vzpomínek na zemřelé. Iniciativa vyrostla ze dvou zdrojů: z diecézního podnětu „Zapal si svou svíčku“ a z přání místní farnosti posílit „dušičkový“ rozměr svátku jako důstojnou protiváhu komerčnímu Halloweenu. Výsledkem byl večer, který spojil modlitbu, ticho, hudbu a velmi osobní okamžiky, jež se nesly především ve znamení vděčnosti a lásky k těm, kteří nás předešli.
K atmosféře večera významně přispěla tříhodinová adorace před vystavenou Nejsvětější svátostí, otevřená zpovědnice a jemná komorní hudba, která provázela návštěvníky po celou dobu. Svíce se zapalovaly před oltářem - symbol světla a naděje, který v mnohých probouzel vzpomínky i vnitřní klid. Když se svíčky po skončení přenášely na jiné místo, ukázalo se, že jich bylo celkem 320. Každý plamínek jako jeden příběh, jedna modlitba, jedno „děkuji“ nebo „promiň“.
Silnou součástí programu byla i „Krabice -Toužím ti říct“. Jednoduchý, a přitom hluboce niterný prostor, kam mohli lidé vložit vzkaz pro své zesnulé, slova, která někdy v běhu života nestihneme říct nahlas. Krabici nyní farnost na několik dní svěří modlitbě; poté bude obřadně s kadidlem spálena, jako znamení odevzdání Bohu i naděje, že nic proneseného z lásky se neztratí. Do krabice bylo podle odhadu vloženo asi 150 přání a vzkazů.
Za silnými čísly se ale skrývají především lidské příběhy. Jeden muž si sedl ke stolku, vzal tužku a papír a téměř tři čtvrtě hodiny psal. Řádky, které zůstaly jen mezi ním a tím, komu patřily, však bylo cítit i v tichu chrámu. Jiný obraz přinesla rodina s malými dětmi, dohromady asi sedm lidí: společně šli k oltáři, zapálili svíčku, jeden po druhém vhodili do krabice své vlastní vzkazy a pak se v předsálí objímali a plakali. Byl to pláč, který neubližuje, ale hojí. A byl tu i muž, jemuž chůze zjevně činila potíže. Přesto přišel, zamířil rovnou k boxu, odevzdal svůj vzkaz, zapálil svíci a potichu odešel. Jeho úsilí bylo samo o sobě modlitbou.
Velká účast nebyla náhodná. Propagaci se farnost věnovala systematicky: po Jablonci se objevilo čtyřicet reklamních ploch, vyšel článek v Jabloneckém deníku a letáky formátu A4 roznesli na řadu míst přímo členové farnosti. Nešlo však o pouhou „reklamu na akci“, spíše o pozvání: přijďte se zastavit, nadechnout a rozsvítit světlo, které nás přesahuje.
Celý večer tak vytvořil intimní, ale přesto sdílený prostor, místo, kde je dovoleno vzpomínat, mluvit i mlčet. Mnozí odcházeli s pocitem, že Dušičky mohou vypadat jinak, než jsme zvyklí: ne jako tíživá povinnost, ale jako slavnost vděčnosti. Vděčnosti za ty, kdo nám dali část života, ať už krátkou, nebo dlouhou, a kteří nás, jak věříme, dál provázejí jiným způsobem.
Poděkování patří všem, kteří se zapojili: organizátorům, hudebníkům, kněžím i dobrovolníkům, kteří připravili kostel, přichystali svíce, stolky, letáky a trpělivě doprovázeli návštěvníky. A děkujeme také každému, kdo přišel: světlo 320 svící a stovky napsaných řádků dohromady vyprávějí jeden velký příběh farnosti, příběh, v němž má místo radost i bolest, ticho i slovo, a především naděje, která nehasne.
Za farnost kostela Nejsvětějšího Srdce Ježíšova v Jablonci
Text: Bohumil Nagy
Foto: Jakub Horák
