Často čekáme, že Bůh udělá něco mimořádného – že zasáhne, když si nevíme rady, a stane se zázrak. Ale co když zázrak už dávno trvá? Co když tím zázrakem je samotný svět kolem nás – vzduch, který dýcháme, světlo, které se ráno probouzí, lidé, které potkáváme? Možná jsme si na to všechno příliš zvykli, a proto už nevidíme, že právě v tom je Bůh stále přítomen. Máme rádi jistoty a vysvětlení. Věříme, že všechno má svou příčinu a následek. Boha, který by „zasahoval“, si často neumíme představit – jako by tím porušoval zákony, kterým rozumíme. Jenže tím ztrácíme schopnost vidět svět jako dar – gratia. Z milosti, nikoliv nároku. Zapomínáme, že všechno, co máme, jsme dostali gratis. A když se vytratí děkování, svět se nám jeví chladný, vzdálený, bez naděje.
Víra není slepota. Je to pohled, který vidí dál než oči – pohled, který rozezná Boží dotek i v obyčejném dni. Bůh nemusí měnit přírodní zákony, aby jednal. Jedná skrze ně – v nás, mezi námi, skrze Slovo, které promlouvá i dnes.
Boží Slovo není jen řeč, ale čin. Když Bůh mluví, děje se to, co říká. Svět vznikl z jeho Slova – a tímto Slovem stále žije. I my žijeme v prostoru a čase, kde se Boží Slovo děje, kde působí a proměňuje svět. Když toto Slovo slyšíme a s důvěrou přijímáme, stáváme se jeho součástí. A když podle něj jednáme, vtělujeme jej do života – tiše, vytrvale, bez okázalosti. To je zdroj naděje.
V tom spočívá následování Ježíše Krista – v účasti na Slovu, které se stalo Tělem. Srdcem následovat a nechat se proměňovat. Ne dokazovat, ale důvěřovat. Následovat znamená nechat Slovo vtělovat se do našich vztahů, slov i činů. V trpělivosti, v odpuštění, v každé drobnosti, která nese pokoj. Být křesťanem znamená dovolit Slovu, aby v nás ožívalo a skrze nás působilo dál. Proto má smysl číst je, rozjímat, nechat jím zrát své srdce. Ve Slově žijeme, dýcháme a jsme.
Člověk se učí rozeznávat Boží jednání konkrétně: skrze Písmo. V jeho příbězích, napomenutích, zaslíbeních i tichých otázkách k srdci. Znalost biblických příběhů nás učí rozpoznávat Boží jednání v nás i kolem nás – v maličkostech, v setkáních, v proměnách, které zrají v čase. Kdo Písmo čte a nechá se jím vést, poznává, že i obyčejné chvíle nesou znamení zázraku: smíření, odvahu, trpělivost, novou radost.
Žít v moci Božího Slova znamená dovolit, aby nás proměňovalo – a skrze nás přinášelo světlo světu: v rodině, ve farnosti, mezi sousedy, tam, kde právě jsme. Otevřme mu tedy dveře: dejme mu čas, ticho a pozornost. Vtělme je do slov, která říkáme, i do kroků, které děláme. Zázrak neskončil: děje se – a zve nás, abychom v něm žili.
Viktor Mikeš
