Životní dílo spisovatele Alexandra Solženicyna shrnuje nejen zážitky jeho osmi let v sovětských kriminálech, ale také historii celé společnosti od cara k Leninovi, přes Stalina až po Chruščova ve dvacátém století. Patří mezi sto nejvýznamnějších knih 20. století. Pro mladší generaci se jedná o „pravěk“, navíc naprosto nevhodný pro prázdninové období, ale popis totalitní společnosti, společnosti trvalého státního teroru, nucených prací, podezírání, strachu, obav, udávání, krutostí, podlézání, přetvářky je neuvěřitelný. Popis toho, co vše dokáže přežít a přetrpět člověk. Organizované státní peklo a teror pod záštitou budování „ideální společnosti“, „lidského nebe na zemi”, v němž lidský život nemá žádnou hodnotu a kohokoliv, skutečně kohokoli, lze poslat do kriminálu většinou na 10, ale i na 25 let. Číst to není nutné, stačí poslouchat audioknihu na youtube.
 
Nemálo vězňů, hlavně těch politických, se i v těchto nelidských podmínkách snažilo zachovat svou důstojnost. Po šílených podmínkách svého zadržení, výslechu, mučení, aby se přiznali k tomu, co neudělali, soudu, transportu, minima potravy, zimy, se vzdali lpění na svém životě. Nepodlézali, neudávali, nelhali, nemstili se. Zůstali lidmi. V kritických obdobích gulagů umíralo 1 % vězňů denně. Pro vězně bylo nutné přežít nejen fyzicky, ale i duchovně. Lidé věřící, duchovní i intelektuálové měli sice v tomto výhodu, ale o to více byli perzekuováni.
 
Jedním z hesel oné strašné doby bylo: „Důležitý je výsledek.“ Pro výsledek bylo častokrát obětováno mnohé, někdy úplně všechno. Není to pochopitelně pravda, důležité je „jak, s jakým duchem, za jakou cenu“.
 
Po mnoha letech kriminálu autor poznává, že cílem člověka není blahobyt, ale duchovní růst, jinak se z člověka stane jen „zvíře k snadnějšímu přežívání“. V těchto případech byli ale mučitelé na všech úrovních potrestáni nejvíce, aniž to věděli, stávali se součástí systému zla. Pro některé vězně se stalo realitou: radši zemřít než se ponižovat, lhát, stát se násilníkem. Z hlediska věčnosti je ale skutečně důležitý jen výsledek, bez ohledu na všechny prožité hrůzy, bolesti, hlad, ponižování, utrpení. Vysněné propuštění na svobodu se časem stává iluzí, protože za zdmi kriminálu čeká rovněž nesvoboda, politická manipulace, neustálá kontrola života a riziko dalšího zatčení. Takřka absurdní přísloví praví: „Svoboda kazí, nesvoboda učí.“ Místo fascinace zlem, fascinace, co vše dokáže člověk přežít, pokud musí a má motivaci.
 
Jan Suchánek