P. Hadrian doputoval domů

V pátek večer, 27. června 2025 – tedy na slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova - dorazila do Jablonce následující zpráva:

Rozhodnutí Páně zůstává navždy, plány jeho srdce přetrvávají věky:
Chce nás vytrhnout ze smrti a v době hladomoru zachovat náš život. (Ž 33)
Úvodní verš mše svaté v den úmrtí, svátek Nejsvětějšího Srdce Ježíšova

P. Hadrian (Gerhard) Lucke
narozen 7. srpna 1930 v Jablonci nad Nisou/Gablonz an der Neiße
zemřel 27. června 2025 v Mnichově

P. Hadrian Lucke, vlastním jménem Gerhard Lucke, se narodil 7. srpna 1930 v Jablonci nad Nisou. Jako prvorozený syn manželů Aloise a Marie Luckeových vyrůstal se svým mladším bratrem Fritzem v bezpečném prostředí domova – až do chvíle, kdy tuberkulóza zničila rodinné štěstí: bratr zemřel v roce 1940, o rok později i matka. Otec byl odveden do armády a v roce 1943 se znovu oženil.
Gerhard sám nemoc přežil, ale válka brzy rozbila rodinné zázemí. V roce 1945 unikl v poslední chvíli nasazení na frontu jako dětský voják, ale brzy poté byl nasazen na nucené práce jako pomocná nekvalifikovaná síla na českém statku. Tam se mu dostalo – jak později s vděčností vzpomínal – respektu a blízkosti. Majitelé, bezdětný selský pár, mu dokonce chtěli svůj statek odkázat. Gerhard měl ale v plánu jinou cestu.
Vyhnání německy mluvícího obyvatelstva v roce 1946 ho zavedlo přes Meklenbursko a Sasko-Anhaltsko do sovětské okupační zóny. V roce 1947, ve věku 16 let, se rozhodl uprchnout na Západ – byl to riskantní podnik, který se mu podařil jen díky pomoci odvážných lidí. Jeho cílem byl seminář pro pozdní povolání kapucínů v Dillingenu na Dunaji. V roce 1950 tam odmaturoval a poté vstoupil do noviciátu v Laufenu jako fráter Hadrian von Gablonz. Po celý život „bavorského kapucína“ ale nezapomínal na svůj sudetoněmecký původ.
Následovalo studium v Eichstättu a vysvěcení na kněze 29. června 1956. Coby mladý duchovní působil nejprve v Altöttingu. Brzy se však projevilo jeho mimořádné nadání pro práci s mládeží: v roce 1959 se stal prefektem v Serafínské dobročinné organizaci v St. Ingbertu, od roku 1964 ji vedl až do jejího zrušení v roce 1978. Poté byl magistrem kleriků v Eichstättu, mimo jiné také proto, že tam žili jeho staří rodiče, o které se rád staral. Pak následovala další poslání: byl představeným v Dillingenu, nemocničním kaplanem v Mnichově-Nymphenburgu, vězeňským kaplanem a kvardiánem řeholního domu v Aschaffenburgu. V roce 2001 se vrátil do Eichstättu a později odešel do nově založeného kláštera v Ingolstadtu. Rád jezdil na kole – později na své oblíbené tříkolce – vedl korespondenci, udržoval kontakt s mladými i starými a předával jim své zkušenosti.
Po zrušení kláštera v Ingolstadtu se v roce 2014 přestěhoval do Mnichova do konventu sv. Antonína. Zde žil rád v kruhu svých spolubratří, s nimiž se modlil, stravoval, žertoval a sdílel vzpomínky. V únoru 2025 se musel přestěhovat do pečovatelského domu sv. Krescencie u kláštera. Tam se až do konce těšil z kontaktů se spolubratry, příbuznými a přáteli.
Otec Hadrian byl vždy pozorný a vstřícný. Jeho sudetoněmecký původ se v něm spojoval se širokým rozhledem, pomocí kterého dokázal proměnit hořké zkušenosti v soucit. Radost mu přinášel kontakt s příbuznými, jejichž děti a vnoučata uměl doprovázet radou a modlitbou.
Byl jedním ze svědků proběhlého století – ne hlasitým, ale rozhodným. Byl mužem, který se vzdor mnoha krizím stal služebníkem smíření a zachoval si jemný smysl pro humor.
Na svátek Nejsvětějšího Srdce Ježíšova v roce 2025 – 27. června – mohl vstoupit otevřenými dveřmi do otcovského domu v nebi. Kéž mu Pán daruje věčný odpočinek.
Pohřeb se koná ve čtvrtek 3. července v 8:45 na kapucínském hřbitově sv. Antonína, poté bude slavena zádušní mše v kostele domova sv. Krescencie v Mnichově. Poděkujme mu za vše dobré, co nám dal. Nechť odpočívá v pokoji.

Kapucíni z Mnichova od sv. Antonína

Parte s výše uvedeným textem v němčině tedy dorazilo do rodného města P. Hadriana ještě v den jeho úmrtí. Ač by se toho o něm slušelo říci mnohem víc, než napovídá již tak neobvykle dlouhý text ze smutečního oznámení, zejména pro jablonecké farníky by mohlo být zajímavých několik dalších věcí...

Rodina Luckeových před novým rodinným domkem v Družstevní ulici č. 25 na „Porschbergu“ v Jablonci nad Nisou. Tatínek Alois, u něj Gerhard, maminka Maria a mladší bratr Fritz. Maminka byla dcerou jabloneckého křesťanského politika, od roku 1923 člena městské rady a předsedy finančního výboru Antona Biemanna. Jeho úspěšné působení ve funkci zástupce starosty ukončil nástup Sudetoněmecké strany k moci v roce 1937.

Mladší generace P. Hadriana již nezná, ale díky svým častým cestám do své „staré vlasti“ byl zejména v devadesátých letech a kolem přelomu tisíciletí znám mnoha našim farníkům. V časopise Tarsicius vyšel v roce 2001 článek Jak si mne Pán Bůh povolal, kde osvětluje některé momenty své životní cesty. Poté, co se v roce 1990 otevřely hranice, snažil se P. Hadrian každoročně doprovázet zájezd rodáků do Jizerských hor. Velkou pomocí při cestách do Čech, hlavně v pozdějších letech, kdy již jeho fyzické síly slábly, byla spolupráce jeho příbuzných Christiny a Joachima Neumannových z Erfurtu. Pro zájezdy, které duchovně doprovázel, si vždy „vypůjčil“ některý z našich kostelů, kde sloužil německou mši; bylo to například v Rýnovicích, Rádle, Mšeně, Lučanech, Rychnově, Josefově Dole, Janově i jinde. Rád jezdil do Hejnic, kde několikrát koncelebroval na tradiční krajanské poutní mši na původní datum svátku Navštívení Panny Marie 2. července. Zvláštní vztah měl ke kittelovskému poutnímu kostelu sv. Josefa v Krásné-Šumburku, se kterým byla spojena část jeho rodiny. Na jeho opravu organizoval finanční sbírku.

Mohli jsme ho však potkat i na bohoslužbách v Jablonci. Na hřbitově v Huti požehnal českoněmeckému pomníku připomínajícímu zničené soužití místních rodin. On sám byl pokřtěn v kostele sv. Anny, tam také ministroval a jeho tatínek hrával na varhany. Byl pravděpodobně posledním duchovním, který spojoval předválečný Jablonec se současností. Jeho pozoruhodné životní peripetie byly zvláštním způsobem požehnané: na rozdíl od mnoha svých německých vrstevníků zažil při nucené poválečné práci na statku v Bořkově u Semil lidské zacházení a soucit. František Novotný, český sedlák, ke kterému byl přidělen, se k němu choval nejen jako k členu rodiny, ale i přes jisté riziko ho dokonce nechával navštěvovat příbuzné v Jablonci, a to bez jakýchkoliv formalit. Postoj, který tehdy vzhledem k Němcům nebyl vůbec obvyklý.

Patnáctiletý Gerhard Lucke po válce na statku Novotných v Bořkově u Semil.
Tato životní etapa skončila v létě roku 1946.

Nejen tato zkušenost vedla Hadriana k tomu, aby se stal hlasatelem smíření mezi Němci a Čechy. V tomto směru působil nejen při svém kněžském povolání, ale byl zvolen i duchovním rádcem německé organizace Ackermann-Gemeinde (Oráčova obec). Která po desetiletí usiluje o dobré vztahy mezi Čechy a Němci, ale i dalšími evropskými národy postiženými ve 20. století nákazou nenávisti.

V kapucínském semináři resp. gymnáziu v Dillingen an der Donau 1947, 4. zleva v zadní řadě.
Zde si konečně mohl doplnit vzdělání.

Se spolubratry v Eichstättu 1953, druhý zprava nahoře

Hadrianova primice po vysvěcení v Eichstättu proběhla v neděli 1. 7. 1956 v rozestavěném kostele Nejsvětějšího Srdce Ježíšova v Neugablonz. Zapojením do duchovní služby člověka ze „staré vlasti“ vzbudil mimořádnou pozornost a přilákal nejen vlastní farníky z Neugablonz, tedy krajany pocházející z Čech (Landsleute), ale i z blízkého města Kaufbeuren a z mnoha vzdálenějších obcí. Nával hostí byl tak velký, že se ani nevešli do rozsáhlé lodi budoucího kostela. Vzácnost chvíle ještě podtrhla přítomnost kapucína Heinricha Suso Brauna, vyhlášeného rakouského rozhlasového kazatele, který měl primiční kázání. Ten se ve své promluvě věnoval zejména otázce vlasti, domoviny, tedy tématu v polovině padesátých let pro mnohé vyhnance stále bolavému a vinou politického vývoje ještě zkomplikovanému. Podle něj domov ve vlastním a nejhlubším smyslu, je pouze u Boha samotného a v jeho bezpečí. Životním úkolem kněze je s Boží pomocí vést lidi právě tam. Prací kněze je stavět mosty i tam, kde panuje lidská nedokonalost a selhání. P. Braun zmínil s odvoláním na bolest v souvislosti s rodištěm primicianta i svoje kázání v jabloneckém kostele v roce 1932.

V roce 1970 v St. Ingbert (v Sársku)

P. Hadrian se vyznačoval nejen zájmem o hudbu (sám hrál na kytaru a doprovázel liturgii pro mládež), ale což je u kněží méně obvyklé, i o literaturu. O jeho niterném vztahu k dnes již téměř zapomenutému, kdysi nejslavnějšímu spisovateli Jablonecka, „básníku Jizerských hor“ Gustavu Leuteltovi, svědčí homilie, kterou pronesl 28. května 1989 v kostele Nejsvětějšího Srdce Ježíšova v Neugablonz. Stalo se tak při 35. spolkovém setkání krajanů z Jizerských hor. V této promluvě se dotkl tří oblastí, které považoval za důležité a inspirativní: Vztahu spisovatele ke stvoření, jeho vztahu k ostatním lidem, a také vztahu k chrámům domoviny. V díle tohoto autora, zcela „necírkevního“, nachází P. Hadrian mnoho pozitivních momentů. Homilie měla takový úspěch, že byla otištěna jako předmluva posledního dílu sebraných textů Gustava Leutelta, vydávaných v SRN koncem osmdesátých let.

V průvodu při 60. výročí kněžského svěcení v kostele Nejsvětějšího Srdce Ježíšova
v Neugablonz 3. července 2016. Kněží zleva: redemptorista P. Hans Schalk,
P. Hadrian, P. Antonín Kejdana, P. Thomas Hagen – farář v Neugablonz (foto Harald Langer)

V roce 2016 oslavil P. Hadrian šedesáté výročí svého kněžského svěcení v místě své primice, tedy v kostele Nejsvětějšího Srdce Ježíšova v Neugablonz. Slavnostní mše se zúčastnila malá delegace z Jablonce a s oslavencem tehdy koncelebroval i ruprechtický františkán P. Antonín Kejdana, který se – sám velký zastánce smiřování historických křivd a bolestí – s Hadrianem také přátelil.

P. Hadrian Lucke a P. Antonín Kejdana

Přes rozdíly v řádových regulích je spojovalo nejen společné řeholní bratrství se sv. Františkem z Assisi, ale i jejich radostná a pozitivně naladěná nátura a skutečný zájem o lidi, jejich životy s radostmi i peripetiemi. Dnes se tedy již oba bratři nepochybně radují u Toho, jehož měli rádi a kterému věnovali svůj život. V reakci na zprávu o úmrtí P. Hadriana jeden z německých farníků poznamenal: „Byl to člověk nehalasný, ale plný síly.“

P. Hadrian na své tříkolce v zahradě mnichovského kláštera sv. Antonína v červnu 2023.

Čtvrté přikázání

Ať chceme nebo ne, dětství nás ovlivňuje po celý život. A ti, kteří kdysi stáli u naší kolébky, doprovázejí nás později celým životem – ve stáří ještě více než v mládí. Je mi už přes 80 let, ale nikdo mi není tak blízký jako oni.
Je tu moje milá maminka, která byla velmi brzy povolána k Bohu. Když zemřela, byl jsem ještě dítě. Před její smrtí jsem se jí zeptal, zda zůstane mou matkou i u Boha; nechtěl jsem mít jinou maminku než ji. Je tu otec, který musel jít do války, když byla matka smrtelně nemocná, ale Bůh mu daroval dlouhý život, a já jsem se na jeho mužnosti postavil na vlastní nohy, navzdory všem napětím, která mezi otcem a synem často bývají. Je tu můj malý bratr, který jednou prohlásil, že bude žít déle než já, a který zemřel ještě v dětství. Je tu můj strýc Anton, který ve mně vždy viděl dítě své oblíbené sestry a který mi po celý život zůstal opravdovým přítelem. Je tu matka mého otce, se kterou jsem během druhé světové války tak rád chodil do kostela a která mi vědomě či nevědomě připravila cestu ke kněžství. Děkuji Bohu, že se o mě moji příbuzní postarali a neposlali mě do dětského domova, když už tu nebyl otec, matka ani bratr. Jak se o mě báli! Nesmělo se mi nic stát. Musel jsem najít správnou cestu v životě. Musel jsem se zbavit svých špatných návyků. Po válce jsem musel dokončit vzdělání, což už v rodném kraji nebylo možné. Bylo by špatné, kdybych to nedotáhl dál než na pouličního metaře. Zde chci poděkovat také druhé ženě mého otce, která sama musela opustit školu ve dvanácti letech. Když jsem pak nalezl cestu ke kněžství, napsal mi můj strýc, že je to završení trnité životní cesty mé zesnulé matky. Když jako křesťané jednou budeme muset odejít, bude to pro nás znamenat setkání s naším Pánem Ježíšem Kristem. Pozval nás na svatební hostinu věčného života. Těšíme se, že se pak znovu setkáme s těmi, kteří nám zde na zemi poskytli domov a bezpečí.

(Text Hadriana Luckeho z  konce roku 2011)

Za P. Hadriana Luckeho bude (byla) v děkanském kostele v Jablonci nad Nisou sloužena mše v pátek 4. července 2025.

Text: (mimo parte): Borek Tichý
Fotografie: z archivu Borka Tichého, pokud není uvedeno jinak

Parte v němčině / češtině jako pdf.