Starověká poezie a zbožnost zobrazovaly Tě, Pane, jako pelikána, který si zobákem rozdírá prsa, aby nasytil svá mláďata. Jsme právě taková neopeřená mláďata a shromažďujeme se kolem kříže, z něhož vyléváš životodárný proud krve. Pijeme, abychom nezemřeli. Žene nás k tomu naše žízeň, volá nás Tvá láska, která nechce nic jiného než se dávat.
Nad pevninami se rozpoutal pouštní vichr a s bezpříkladnou zběsilostí vane nenávist. Národy – různé rodiny jediného lidstva – šikují se proti sobě s rozhořčenou vůlí navzájem se zničit. Věda, která nás měla osvítit, slouží krveprolití a připravuje k němu zbraně. Žije se v posedlosti všeobecné zkázy a budoucnost, místo aby lákala, děsí jako prázdná propast. Zdá se nám, že umíráme: za výbuchů hrozeb, v hádce falešných proroků, kteří se předhánějí chytrostí, zatím co se obrátili zády k evangeliu.
Pomoz nám! Vrať se! Zakoušíme nyní na těle i v srdci doklad toho, že bez Tebe jsme jen pleva zmítaná větrem. Učiň z naší země – z každé země – národ hlásající Tvou krev usmíření a pokoje tak, abychom byli v rozvráceném světě oázou duchovního života. K naší lásce a solidaritě přimkni všechny národy a shromáždi je kolem svého oltáře jako izraelské kmeny kolem jediné archy úmluvy. Zbav nás tohoto břemene strachu a vyhlazovací vášně, této zběsilosti po lidské krvi, této lačnosti a prokleté žízně tím, že opět rozšíříš působení svého vykupitelského díla zásluhou své krve.
Srdce korunované trním, pozdvihni našeho ducha, zdeptaného útočností smyslů. Buď jediným srdcem světa. Podej nám ruku hřebem probodenou: protože, jak vidíš, toneme.
Ve své malomyslnosti se přidržíme Tvého kříže. Ukřižuj nás s sebou, neboť až bude zabit člověk nenávisti a viny, který se skrývá v našem nitru, vstaneme s Tebou z mrtvých – obnovení, ochotní udělat pro Tebe ze svého života stánek Tvého pokojného přebývání. Kříži Kristův, zachraň nás, Krvi Páně, uzdrav nás, ve svých ranách ukryj nás, naši špínu obmyj z nás.
Upraveno podle: Krev Kristova (Igino Giordani, 1937)