Není to nic jednoduchého, byť zdánlivě samozřejmého, odpustit někomu, kdo nám ublížil. Oběti válek, koncentračních táborů, kriminálů, pozůstalí příbuzní nevinně zavražděných či zabitých, oběti týrání a zneužívání všeho druhů by mohli vyprávět. Nespravedlivě odsouzení v komunistických kriminálech pochopili, že se nemohou na své žalářníky a soudce hněvat, že by tím především ublížili sami sobě. Nenávist by je totiž ničila zevnitř. Nelze ale odpouštět jménem jiných obětí, bez upřímného přiznání a prosby o odpuštění viníka. Je totiž žalostné, pokud oběť cítí z omluvy viníka jeho neupřímnost nebo vypočítavost.
 
Modlíme se v Otčenáši: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.“ Nejen Bůh nám tedy odpouští naše viny (skoro by se dalo říci, že je zapomíná), ale i my sobě navzájem si máme odpouštět. Ježíš na kříži svým katanům odpustil a za ně se i modlil: „Otče, odpusť jim, nevědí, co činí.“ Útěchou nám může být, že většina lidí neubližuje těm druhým úmyslně, tedy nikoliv se záměrem ublížit. Útěchou je, že i my většinou svým bližním ubližujeme neúmyslně, nevhodně vyřčeným slovem, nemístným vtipem, poznámkou, nedomyšleným počínáním, opomenutím či svým omylem. Lidé si totiž většinou vzájemně nedělají naschvály.
 
Vůle by chtěla, ale bolest zůstává, někdy to trvá měsíce, roky, desetiletí, celý život, než člověk odpustí nejen svým rozumem, ale i srdcem, upřímně. Pán Ježíš totiž řekl: „Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru.“ (Mt 18,35). Neodsuzujte, abyste nebyli souzeni. Většinou neznáme skutečně nejhlubší motivy chování viníka, jeho vnitřní nastavení a všechny okolnosti ani okamžitou situaci.
 
Odpouštět je božské, Bůh nám odpouští daleko více. Evangelijní podobenství o služebníkovi, kterému hospodář odpustil miliardy, ale který nebyl ochoten odpustit sto denárů, je nám toho dokladem (Mt 18,32–34). Za ty, kteří nám ublížili, se máme upřímně modlit, jakkoli je to těžké. Spása našeho viníka je více než naše bolest či nespravedlnost. I přes bolest utrpení, které nám bylo způsobeno, lze pociťovat i smutek nad tím, že si tím viník komplikuje nebo dokonce zavírá cestu k věčné spáse. Nejpozději před vstupem do nebe si nakonec budeme muset všichni odpustit. I s těmi, kteří nám ublížili, budeme snad jednou v nebi. Vyznáváme přeci v Krédu: „Věřím v odpuštění hříchů a společenství svatých.“
 
Jan Suchánek