Farář remcal, že má během vánočního oktávu jet až na druhý konec světa, do Litoměřic, aby tam byl povinně účasten zahájení jubilejního roku, jehož smysl navzdory pastýřským listům dosud nerozluštil. Remcal, ale jel. Když totiž papež a biskup zavelí, je lépe poslouchat než brblat. K cestě se povzbudil myšlenkou na úprk Svaté rodiny před Herodem do Egypta, což také nebyla výprava, na kterou by se někomu chtělo. Nakonec se to ukázalo být výtečné. Ostatně, farář měl tak nízká očekávání, že nemohl být překvapen jinak než mile.
Rezidua pochybností o jubilejním roku však zůstávají. Páter je hnidopich, a proto se nemístně táže, k čemu vlastně jsou svaté brány, ke kterým se v tomto roce mají podnikat poutní cesty. Kdysi v roce 1300 za papeže Bonifáce VIII., který vyhlásil ten úplně první jubilejní rok, znamenala svatá brána přístup k plnomocným odpustkům. Jenže ty je podle současného církevního práva možné získat i za modlitbu růžence v kostele nebo za rozjímání nad Písmem svatým. Tehdy ve středověku znamenaly odpustky těžko dostupný produkt, po němž byla velká poptávka, dnes je to produkt dostupný kdykoliv, a poptávka je malá.
Když farář nenachází smysl jubilejního roku v odpustkování, v čem ho má tedy hledat a co má v tomto roce, na jehož jedinečnou důležitost je ze všech stran upozorňován, vlastně dělat? V roce svatého Pavla si třeba mohl pozorně přečíst všechny jeho listy, v roce kněží se mohl denně zvlášť modlit za služebníky církve. Ale jak na pravidelné bázi jubilejně jubilovat to neví.
Nakonec se však rozhodl nežehrat a raději se propřemýšlet k něčemu nosnému. Napadly ho dva žitelné podněty a je zde ochoten se o jeden podělit (druhý vám pak možná časem pošeptá z kazatelny).
Takže, jubilejní roky se vztahují k starozákonní tradici milostivého léta, kdy – vždy jednou za padesát let – byli propouštěni otroci a odpouštěny dluhy. Co tedy pojmout letošek jako velký vztahový restart? S některými lidmi už jsme udělali svou zkušenost a zapouzdřili vůči nim své srdce, protože už nechceme další rány. Jednou za pětadvacet let možná stojí za to vyjít takovým oddáleným bližním vstříc – pravděpodobně budeme zase zklamáni, ale možná i mile překvapeni. Dobrý Bůh milosrdně i potisící zapomíná na vše, co jsme pokazili, jakmile k němu zaúpíme s prosbou o odpuštění. Nejenže odpustí, ale dokonce zapomene a zase s námi obnoví svůj vztah. Kdy jindy než letos ho v tom díle napodobit? Součástí restartu pak může být i ochota proměnit dávné půjčky v dary. Farář se pokusí jít příkladem a nehledět už nevraživě na ony hanebníky, kterým leží na nočním stolku některá z jeho knížek.
P. Štěpán Smolen
Rezidua pochybností o jubilejním roku však zůstávají. Páter je hnidopich, a proto se nemístně táže, k čemu vlastně jsou svaté brány, ke kterým se v tomto roce mají podnikat poutní cesty. Kdysi v roce 1300 za papeže Bonifáce VIII., který vyhlásil ten úplně první jubilejní rok, znamenala svatá brána přístup k plnomocným odpustkům. Jenže ty je podle současného církevního práva možné získat i za modlitbu růžence v kostele nebo za rozjímání nad Písmem svatým. Tehdy ve středověku znamenaly odpustky těžko dostupný produkt, po němž byla velká poptávka, dnes je to produkt dostupný kdykoliv, a poptávka je malá.
Když farář nenachází smysl jubilejního roku v odpustkování, v čem ho má tedy hledat a co má v tomto roce, na jehož jedinečnou důležitost je ze všech stran upozorňován, vlastně dělat? V roce svatého Pavla si třeba mohl pozorně přečíst všechny jeho listy, v roce kněží se mohl denně zvlášť modlit za služebníky církve. Ale jak na pravidelné bázi jubilejně jubilovat to neví.
Nakonec se však rozhodl nežehrat a raději se propřemýšlet k něčemu nosnému. Napadly ho dva žitelné podněty a je zde ochoten se o jeden podělit (druhý vám pak možná časem pošeptá z kazatelny).
Takže, jubilejní roky se vztahují k starozákonní tradici milostivého léta, kdy – vždy jednou za padesát let – byli propouštěni otroci a odpouštěny dluhy. Co tedy pojmout letošek jako velký vztahový restart? S některými lidmi už jsme udělali svou zkušenost a zapouzdřili vůči nim své srdce, protože už nechceme další rány. Jednou za pětadvacet let možná stojí za to vyjít takovým oddáleným bližním vstříc – pravděpodobně budeme zase zklamáni, ale možná i mile překvapeni. Dobrý Bůh milosrdně i potisící zapomíná na vše, co jsme pokazili, jakmile k němu zaúpíme s prosbou o odpuštění. Nejenže odpustí, ale dokonce zapomene a zase s námi obnoví svůj vztah. Kdy jindy než letos ho v tom díle napodobit? Součástí restartu pak může být i ochota proměnit dávné půjčky v dary. Farář se pokusí jít příkladem a nehledět už nevraživě na ony hanebníky, kterým leží na nočním stolku některá z jeho knížek.
P. Štěpán Smolen