Nejsem si úplně jist, zda to přímo souvisí s mou ženou, ale fakt je, že od doby, kdy jsme se vzali, se čas od času v našem bytě záhadně objeví nové dítě. Během let tato nenápadná invaze malých lidí dorostla do značných rozměrů, že jsem si jich chtě nechtě všiml i bystrý já.
A tak si spolu s Karlem Čapkem pokládám zásadní otázku: „K čemu slouží takový kojenec?“ Čapek se však v povídce Případ s dítětem žádné smysluplné odpovědi nedobírá, a protože jsem v knihovně našel Bibli, pátrám i tam. Není to úplně špatné čtení, jen občas pobrat, co tím chtěl autor říci: „Jestliže znovu nebudete jako děti, jistě nevejdete do království.“ (Mt 18,3)
Když už nám Bůh doma nadělil tolik studijního materiálu, chopil jsem se příležitosti a začal ty malé lidi zkoumat. Pokusných exemplářů je u nás dost, od prťavých němých tváří až po dospívají silné jedince. Co přesně na tomto stádiu člověka Bohu Otci tak imponuje, že tyto nedospělé tvory dává za příklad mně, vyzrálému a divokými větry jabloneckých zim ošlehanému muži?
Následováníhodný je každý dětský věk, leč naprosto nejinspirativnější jsou však ti nejkratší z našich domácích pidilidí. Houby to umí, sotva to leze po čtyřech, ale neuvěřitelně vytrvale si to vyhledává můj pohled. Když si toho všimnu a pozorně se kouknu do těch nejčistších očí, jaké existují, s úžasem hledím nekonečně krásným oknem přímo do nebe. Do vytouženého nebeského království. V tom pohledu prťavého človíčka totiž není ani kousek já! Je tam jen bezmezná radost, že jsi tu ty, táto! A v tu chvíli si i nejdrsnější otec nemůže pomoci a bere to mrně do náruče, protože jeho radost z blízkosti otce je totálně odzbrojující. A pak se často přistihnu, jak podobný slaboduchému jedinci na to malé stvoření šišlám a ňuňám jen proto, aby se to na mě znovu usmálo, abychom znovu zažili radost z toho, že se máme a je nám spolu dobře.
Výsledkem mého výzkumu se tak stává překvapující zjištění, že zřejmě po tomtéž touží i Otec nebeský. Mnohokrát za den mě láskyplně bere do své všemocné náruče, abych se usmál, odvrátil pohled od svého já a všech svých životních pohrom i nedokončených úkolů, přestal fňukat nad tíhou osudu a očima svého srdce na Něho bez přestání hleděl s radostí, že se máme a je nám spolu dobře.
A protože často spolu s našimi dětmi vyrosteme a ztratíme z očí směr cesty do Království, posílá nám o Vánocích do chlívků našich dnů dobrý Otec Dítě své. Malé Dítě, jehož pohled postrádá jakékoliv já. A ne jen pohled, i celý jeho život postrádá sebemenší já. Jeho smrt a především jeho zmrtvýchvstání jsou tak pro nás nejen oknem, ale přímo dokořán otevřenou branou do nebeského království.
Štěpán Pospíšil