„Ach ne, zas ten hadr!“ zděsím se v předsíni kostela. A právem – fialová plachta opět po roce zakrývá oltářní kříž se vzkříšeným Pánem.
Ten fialový hadr mě neskutečně štve. Jako by už bez něj nebylo tak těžké zahlédnout milujícího Boha ve světě plném děsných zpráv o tom, v které zemi zase zuří válka a kteří známí se zase rozvádějí, či který dobrý kněz se nečekaně oženil. Naše socha Vzkříšeného, která mě od dětství svou otevřenou náručí vítala v kostele, mi se svým lesknoucím se srdcem vždy spolehlivě ukazovala, že tady jsem správně. Tady je Někdo, kdo na mě čeká a jehož láska je silnější než zprávy ze všech bojových front.
A pak se zavedl divný zvyk, že uprostřed ponurých temných mrazivých dní, kdy v kostele kdo ví proč přestanou hrát i varhany a vše se zdá ještě studenější a depresivnější než kdy jindy, se před sochu vítězného Krista hodí fialový hadr a máš to, člověče! Zůstal jsi na všechno sám! Hnusný hadr ti vzal Boha!
Když už se přinutím a strávím pár tichých chvil o samotě před hadrem a odolám pokušení vylézt na žebřík a ten protivný cár látky strhnout, začnou mě napadat divné myšlenky.
To není ten hadr na oltáři, který tě prudí, hochu! On ti jen připomíná tvůj vnitřní hadr. Hadříček, roušku, pláténko, jak mu něžně říkáš, který tak citlivě zakrývá tvé hříchy, pády a špatné postoje, aby nevyšlo najevo, že nejsi tak skvělý a zbožný, jak si chceš připadat: „Já jsem v pohodě! To ti druzí, oni válčí, oni se rozvádí a oni jsou slaboši…“
To můj krycí hadr mi bere Boha, protože mi brání podívat se pravdě o sobě do očí. To on dusí mé vztahy s Bohem i lidmi! Když totiž proradně zamaskuje má selhání a viny, získám pocit bezchybného a spravedlivého soudce. Jak ochotně a rád upozorňuji pak druhé, v čem chybují, a dokonce i Stvořiteli často poradím, co a jak udělat lépe.
Po několika mrazivých chvílích před hadrem na oltáři uznávám, že ne v kostele, ale v mém nitru je zima a smutno. A dokud nestrhnu hadr ve svém srdci a nevynesu ven hromadu dobře maskované špíny do zpovědnice, nebude mi v našem kostele útulno ani o Velikonocích. Těším se, až to udělám a začne zas do mě proudit radost. Nejen sentimentální pocit ze zlatého srdíčka na bronzové soše, ale ta nekonečná radost z živého Nejsvětějšího srdce ve svatostánku, ke kterému ten oltářní fialový hadr naštěstí nedosáhne.
Díky Bohu za oponu, která v kostele skryje vše méně důležité než to nejdůležitější!
Ten fialový hadr mě neskutečně štve. Jako by už bez něj nebylo tak těžké zahlédnout milujícího Boha ve světě plném děsných zpráv o tom, v které zemi zase zuří válka a kteří známí se zase rozvádějí, či který dobrý kněz se nečekaně oženil. Naše socha Vzkříšeného, která mě od dětství svou otevřenou náručí vítala v kostele, mi se svým lesknoucím se srdcem vždy spolehlivě ukazovala, že tady jsem správně. Tady je Někdo, kdo na mě čeká a jehož láska je silnější než zprávy ze všech bojových front.
A pak se zavedl divný zvyk, že uprostřed ponurých temných mrazivých dní, kdy v kostele kdo ví proč přestanou hrát i varhany a vše se zdá ještě studenější a depresivnější než kdy jindy, se před sochu vítězného Krista hodí fialový hadr a máš to, člověče! Zůstal jsi na všechno sám! Hnusný hadr ti vzal Boha!
Když už se přinutím a strávím pár tichých chvil o samotě před hadrem a odolám pokušení vylézt na žebřík a ten protivný cár látky strhnout, začnou mě napadat divné myšlenky.
To není ten hadr na oltáři, který tě prudí, hochu! On ti jen připomíná tvůj vnitřní hadr. Hadříček, roušku, pláténko, jak mu něžně říkáš, který tak citlivě zakrývá tvé hříchy, pády a špatné postoje, aby nevyšlo najevo, že nejsi tak skvělý a zbožný, jak si chceš připadat: „Já jsem v pohodě! To ti druzí, oni válčí, oni se rozvádí a oni jsou slaboši…“
To můj krycí hadr mi bere Boha, protože mi brání podívat se pravdě o sobě do očí. To on dusí mé vztahy s Bohem i lidmi! Když totiž proradně zamaskuje má selhání a viny, získám pocit bezchybného a spravedlivého soudce. Jak ochotně a rád upozorňuji pak druhé, v čem chybují, a dokonce i Stvořiteli často poradím, co a jak udělat lépe.
Po několika mrazivých chvílích před hadrem na oltáři uznávám, že ne v kostele, ale v mém nitru je zima a smutno. A dokud nestrhnu hadr ve svém srdci a nevynesu ven hromadu dobře maskované špíny do zpovědnice, nebude mi v našem kostele útulno ani o Velikonocích. Těším se, až to udělám a začne zas do mě proudit radost. Nejen sentimentální pocit ze zlatého srdíčka na bronzové soše, ale ta nekonečná radost z živého Nejsvětějšího srdce ve svatostánku, ke kterému ten oltářní fialový hadr naštěstí nedosáhne.
Díky Bohu za oponu, která v kostele skryje vše méně důležité než to nejdůležitější!
Štěpán Pospíšil